500MB pamětí

Toto CD vyšlo roku 2003 na vlastní značce onesim.net records. Stylově se jedná o posun k civilnějšímu zvuku. Přesto věříme, že nijak nezapírá rockové kořeny.

Album je možno objednat online na www.gimel.cz za 170 Kč. Ukázkové MP3 soubory jsou přiloženy u některých textů, viz níže.

CD je k dispozici v kompletní podobě také na serveru Jamendo - http://www.jamendo.com/en/album/44283.

M.Š. / Jana Šrámková (c) 1998
Pro mě neumíráš, protože miluju. Deku v posteli přes hlavu stahuju.
Pro mě pořád žiješ, ty jsi vzpomínka. Ještě neodcházej, moje malinká.
Jsi slečna vzpomínka na to, co je mít. Uměli jsme chtít, bylo proč žít.
Pro mě pořád žiješ, ty jsi vzpomínka. Ještě neodcházej, moje malinká.
Pro mě neumíráš, máš sílu posedlosti, vlastním pořád dál vůni tvé minulosti.
Pro mě pořád žije, pro mě neumíráš. I když v čem je rozdíl, ty už nevzpomínáš.
Promiň, že se ohlížím zpět a nenechám tě jít. Co nás tolik stálo, teď nemám sílu zahodit.
Já žiju z naděje a snad milosrdný je čas, jednou spolu, slečno vzpomínko, budeme zas.

M.Š. / T.K. (c) 1998
Do rána chvilka zbejvala, kapička vosku stékala, 
to svíčka tiše plakala a ty jsi taky plakala…
Nikdy ti nedal stovku růží, nenosil na trh svoji kůži. 
A další kaňka, zaplněná stránka, křivdy se píší černou tuší.
Jsme v divným propletenci my věční odsouzenci, 
srdce na hlavu těžko postavíš.
Do sebe schoulená objímáš kolena, třeseš se zimou, tý se nezbavíš.
Nikdy ti nedal stovku růží, nenosil na trh svoji kůži. 
A další kaňka, zaplněná stránka, křivdy se píší černou tuší.
Táhněte tažní ptáci, vám nejsme pro legraci,
 někdy se dva lidi prostě minou.
Do sebe schoulená objímáš kolena, třeseš se zimou, třeseš se zimou.
Až bude stát ve dveřích jak připomenutej hřích, nevyčítej mu, co ti dluží:
utrženou rolničku, nedopsanou básničku a sto zvadlejch růží.

M.Š. (c) 1997
Spíš, když se snáší mrak, ten dávnej šestihlavej drak, plameny ohně prošlehávaj oblohou.
Hukot jako mocnej splav se valí s dýmem ze všech hlav, bolest se šíří nekonečnou rozlohou.
Spíš, když už padá chlad, ten dávnej šupinatej had a jeho jazyk zasahuje celej svět.
Ten pohled, co se nemění a celá země před ním zkamení - stisk jeho zubů nedovolí návrat zpět.
Spíš, když už rostou stíny, pod víčky trocha černý hlíny, nečekej, že to bude jiný!
Hej ty, osude, nějak bylo a nějak bude, přece nás z toho neubude!
Spíš, když slunce zapadá, hladovej sup tě ve snu přepadá a věčná noc přilétá na křídlech s ním.
Ráj, kterej zastíní, se rázem v pouště promění. I na tvá víčka pomalu dopadá jeho stín.
Spíš, když už rostou stíny, pod víčky trocha černý hlíny, nečekej, že to bude jiný!
Hej ty, osude, nějak bylo a nějak bude, uvidíme, co tu po nás zbude!
Spíš, když se snáší déšť, navěky neprocitneš, začala noc, co nikdy nekončí…

M.Š. / T.K. (c) 1997
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Dívám se do stropu jak želva na zádech.
Znám tě ve vší realitě, únavě i banalitě.
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Ohrada je mezi námi, vlnitej plech.
Sám se v tom nevyznám - vždyť denně tě potkávám.
Ráno když vstávám a slyším tvůj dech.
Polib mě můj krásný Sne, plaše jako Panna, něžně jak Nevěsta prvního rána, 
vděčně jak Matka, co zůstala sama...
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Pomalu mi odplouváš na druhej břeh.
Kašlu už na rýmy – Miláčku, scházíš mi!!!
Ležím vedle Tebe a popadám dech.
Jaká je skutečnost? Co jenom sen? Jsi cudná noc, já neklidný den. 
Chladíš mi spánky a spaluješ vnitřnosti, bylas´ na počátku, trváš do věčnosti. 
Jsi moje žena i panenka ze sna, závrať i pevný bod, 
zmateně přesná…
…tiše šeptám, když už spíš a slyším tvůj dech

M.Š. / T.K. (c) 1997
Jedu za svou milou, pustit touze žilou, jedu dál a pálím mosty za sebou. 
S poliši se nebavím, dnes nikde nestavím, jestli mě chytnou, tak mě seberou.
Vždyť moje milá zapálila svíci, já už nejsem Tomáš nevěřící.
Nová hvězda na obloze svítí, já boháč lidem rozhazuju kvítí.
A černá kočka zpívá...
Jedu za svou milou, šlapu plyn vší silou, ohňostroj září oblohou. 
Čelním sklem mi shůry prolítají můry, jsou opilý tou horkou nocí šílenou.
Blahoslavená, moje ženo a ty můj synku, co dal jsem ti jméno,
počatý v noci, zrozený k ránu, už budu u vás, otvírejte bránu.
A černá kočka zpívá...

M.Š. (c) 1998
Ptáci letí do oblak a jejich křídla kreslí kruhy. Čekám tu na soumrak, kdy rosa chladí ve tváři.
Tužkou ze zlata tvořím všechny barvy duhy - ať si je třeba hranatá, jen když se podaří.
Hlavu zakloněnou pod tou modrou stěnou, vzpomínky si se mnou hrají na honěnou.
Někdo ztratil sebe a obarvil nám nebe, tu duhu namaloval pro Tebe.

Ptáci letí do oblak a jejich křídla kreslí kruhy. Čekám tu na zázrak a jsem Ti kousek blíž.
Nad hlavou havrani, počítám všechny barvy duhy, bereš ji do dlaní a snad to pochopíš.
Hlavu zakloněnou pod tou modrou stěnou, vzpomínky si se mnou hrají na honěnou.
Někdo ztratil sebe a obarvil nám nebe, tu duhu jsem namaloval pro Tebe…

M.Š. / volně podle P.Černého T.K. (c) 1997
Pan Novák je člověk velmi duchovní.
Pan Novák je velmi spirituální.
Pan Novák je člověk náboženský.
Pan Novák je velmi senzitivní.
Ví co říká moderní filosofie, teorie liberální teologie 
a jeho biotronik vzal ho do kroužku transpersonální psychologie ´yeah´. 
Myšlení své pečlivě koncentruje, na dobročinnost peněz nelituje, 
koupil si nálepku konta Míša, pozitivní energii vyzařuje.
Pan Novák …
Z lásky k zvěři nejí živočišné tuky, jógou zklidní tělo, slyší ticha zvuky. 
V hypnóze se zbavil dávných komplexů, nechal si vyložit osud z ruky. 
Pak přidal ještě trochu meditace, Horoskopy bere vážně, bez legrace: 
"Štír bere všechno vážně, miluje-li, pak celou duší!" – ukázala mu to hvězdná deklinace.
Věří v Boha stvořitele, holotropní dýchání, černou kočku přes cestu, Herbalife a lehký drogy.
Věří v UFO, velký třesk, házení korunou, svaté přijímání, šamanství a dobrý mantry.
Pan Novák …
Díky zenu se stal sám sebou, vidí věci tak, jak jsou. Tím splynul se svým okolím a stal se bytí podstatou. 
Ví, že tu kdysi byl a zase bude, tmavým tunelem k světlému bodu pude. 
Převtělí se třeba do květiny - nebo roztomilého zvířátka?
Věří v Boha stvořitele, holotropní dýchání, černou kočku přes cestu, Herbalife a lehký drogy.
Věří v UFO, velký třesk, házení korunou, svaté přijímání, šamanství a dobrý mantry.
Pan Novák …

M.Š. / Jana Šrámková (c) 1998
Jako touha sáhnout na ocas drakovi, před kterým zebe mráz, 
jako touha vytrhnout vlas děda Vševěda, kterej spí. Jako touha...
Jako touha tam v kostele řvát, že mě stejně nikdo nemá rád, 
jako touha anděla na člověka moct si jednou hrát. Jako touha...
Jako touha padat z útesu a v letu čekat na spásu, jako touha obejmout krásu, nežít jen snít si sen. 
Jako touha...nežít jen snít si sen.
Tak naposledy zamávám, těžkej boj otvírám, svý okolí už nevnímám.
Z boje rychle utíkám, pohádky se dotýkám, Gordickej uzel roztínám
a trvám, trvám...
Ať touha touží svoje sny, život prožívá dlouhý dny, 
kolik má člověk pokusů tady na zemi?

M.Š. / T.K. (c) 1997
Kdo líbá pavouka na rty, ten ať nespěchá. Cukneš se, on stiskne a dvě rudý kapky na rtu zanechá.
A ten kdo klečí uvnitř prázdnejch chladnejch stěn, chvěje se a zalyká a chce se čelem probít ven. 
Po každý ráně v hlavě bolest zazáří, přebít bezmoc vyšším trumfem snad se podaří.
Když hraje bolest žlutá, dáma krutá, milostnice třeskutá,
Bože můj, ve stínu křídel  se žít dá…
Kdo stojí v mlžným ránu na nábřeží u vody, na krku kámen - no, každej má svý důvody. 
Lidi se potápějí jak lodě, jen hlavu zvednu, bubliny jdou za světlem, jenomže já klesám ke dnu.
Když hraje mdloba bílá, víla milá, tanečnice zběsilá,
Bože můj, ve stínu křídel se žít dá…
Kdo skáče ze skály a chce překonat prokletí, když budu pevně věřit, že vzduchem proletím 
- ta víra mě ponese, jenomže co kdyby? Můj smutný Ikare, co když se vloudí pochyby?
Když hraje smrtka černá, družka věrná, moje holka nádherná,
Bože můj!   Maminko!
Rozlévám se jako voda, všechny kosti se mi uvolňují, jako vosk je moje srdce, r
ozplynulo se v nitru,a jazyk mi přisedl k patru.
Smečka psů mě kruhem svírá, sápou se na mé ruce a nohy, 
pasou na mě svým zrakem a dělí se o mé roucho.
Vysvoboď jediné co mám, zachraň mě před psí tlapou!  
...A tys mi odpověděl.
Když hraje smrtka černá, hraje družka věrná, hraje moje holka nádherná
- Bože můj, ve stínu křídel se žít dá.

M.Š. / Anonym, T.K. (c) 1998

Povím ti, pastýři, co už asi víš.
Vždy, když se k svému stádu přiblížíš 
a ovce radostí málem zbouraj ohradu, 
jedna z nich zůstává vždycky pozadu. 
Leží u koryta a kalnou vodu pije. 
Ostatní šťastně zvonci zvoní, 
když se otírají o tvé nohy. 
Ona jen němě přežvykuje.

A když se ovce vrací od tvých dlaní, 
osvěžené jako z horských strání, 
ona se uhýbá dotyku ovčích kožichů.

Ale neboj se, pastýři, 
ve spánku je neruší. 
Pláče docela potichu.

M.Š. / T.K. (c) 1997
Bereš se moc vážně a všechny kolem tebe to stihne, baby. 
Nosíš srdce na dlani a každej se ti proto vyhne, no radši vyhne. 
Chceš snad všechny přesvědčit, že ty jsi pravdu našel! 
Byl jsi vždycky naivní a v extrémech ses vznášel. Tak nebuď blázen!
Jenom blázni chtějí hasit požár vodou na lžíci.
Jenom blázni mluví nahlas, zpívají na ulici.
Jenom blázni roní slzy od svítání do noci.
Blázni, jen blázni a proroci.
Nepochopí šaty klauna lidi, co jsou šedí, co je to žít naplno však jenom blázni vědí.
Za blázna se pasovat, jak blázen se radovat, bláznivě milovat.
Kdo má všech pět pohromadě radši doma sedí - nás posílá Bláznů Král.
Jenom blázni mají stále v očích plamen hořící.
Jenom blázni šílení jsou stoprocentně věřící.
Jenom blázni v tomhle světě nejsou ničí otroci.
Blázni, jen blázni a proroci.
Vždy, když vidím krásný blázny horlit o 106, přemýšlím, zda není to ta nejmoudřejší z cest.
Za blázna se pasovat, jak blázen se radovat, bláznivě milovat.
Přemoudřelej svět zachrání jen bláznivá zvěst - nás posílá Bláznů Král.
Jenom blázni chtějí hasit požár vodou na lžíci.
Jenom blázni mluví nahlas, zpívají na ulici.
Jenom blázni mají stále v očích plamen hořící.
Jenom blázni šílení jsou stoprocentně věřící.
Jenom blázni v tomhle světě nejsou ničí otroci.
Jen blázni a proroci.

M.Š. / T.K. (c) 1998
Vždycky přece bolí svlíkat starou kůži, když hvězdy blednou a čas z nebe padá.
Dříve než položíš včerejšek na váhy, dříve než  vychladne tajemství v nás,
dříve než utečou koně mé odvahy,
zestárni se mnou, zestárni se mnou, dokud jsi mladá.

Jen blázen křičí: „Nezapomenu nikdy!“ A troubí to na kornet: „Tradá, tradá!!“
Miláčku, znovu mi zaboř nos do tváře, zavřem se do alba, stanem se pamětí.
Mám postel v konzervě, garsonku z herbáře,
zestárni se mnou, zestárni se mnou, dokud jsi mladá.