prorock

M.Š. / T. K., J.A.K  (c) 1996
    Poutníku, ty co kráčíš po života pěšinách, těch cestách
necestách, ve světle i v tmách. Udělal sis vlastní názor, vše jsi dobře
posoudil, jenže jsi zabloudil, před propast zabloudil. Už jsi fakt uvěřil,
že sám všechno rozeznáš? Přesto pravdu nepoznáš, když tyhle brejle na nose
máš.
    "Rozšlápni svoje brejle, vyrvi se z opratí, dřív
než labyrint světa zcela tě zachvátí. Rozšlápni svoje brejle a práskni
do koní. Hledej pravdu dřív než mámení tě dohoní."
    Mají skla z domněnek a obruby ze zvyku, na nos pár
bulíků pověsí ti poutníku. Blízké je v nich vzdálené a nízké se zdá vznešené,
bílé je černé a převrácené věrné. Mají ještě jednu vlastnost - jen se skrz
ně podíváš - i když to nevnímáš, hned na krku oprátku máš.
    "Rozšlápni svoje brejle, vyrvi se z opratí, dřív
než labyrint světa zcela tě zachvátí. Rozšlápni svoje brejle a práskni
do koní. Hledej pravdu dřív než mámení tě dohoní...
    Navrať se, odkud jsi vyšel - do domu srdce svého. 
Navrať se, odkud jsi vyšel.  Navrať se, odkud jsi vyšel, navrať se
do domu srdce svého. - A zavři sobě dvéře."