prorock

M.Š. / T.K. (c) 1997
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Dívám se do stropu jak želva na zádech.
Znám tě ve vší realitě, únavě i banalitě.
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Ohrada je mezi námi, vlnitej plech.
Sám se v tom nevyznám - vždyť denně tě potkávám.
Ráno když vstávám a slyším tvůj dech.
Polib mě můj krásný Sne, plaše jako Panna, něžně jak Nevěsta prvního rána, 
vděčně jak Matka, co zůstala sama...
Ležím vedle Tebe a slyším tvůj dech.
Pomalu mi odplouváš na druhej břeh.
Kašlu už na rýmy – Miláčku, scházíš mi!!!
Ležím vedle Tebe a popadám dech.
Jaká je skutečnost? Co jenom sen? Jsi cudná noc, já neklidný den. 
Chladíš mi spánky a spaluješ vnitřnosti, bylas´ na počátku, trváš do věčnosti. 
Jsi moje žena i panenka ze sna, závrať i pevný bod, 
zmateně přesná…
…tiše šeptám, když už spíš a slyším tvůj dech