prorock

Tímto článkem pokračujeme sérii, ve které se postupně představí členové kapely. Teď je řada na autorovi celé myšlenky Prorocku — kytaristovi Markovi.

Když mě v roce 1974 andělé upustili do jedné kolébky v jakési Lhotě na Valašsku, dalo se předpokládat, že mi v této rodině bude předurčena kariéra zemědělce.

Navzdory očekávání jsem však záhy podlehl vábení zlolajné múzy, když jsem v jedné knize uviděl fotografii dechovky svého prastrýce (z otcovy strany) a o několik stránek dál jsem narazil také na fotografii kapely, ve které hrával můj dědeček (z matčiny strany). Tuto vášeň nerozptýlil ani nepříjemný fakt, že mé hudební vlohy zpočátku nedošly náležitého uznání, protože mě soudružky učitelky odmítly přijmout za žáčka do Lidušky. Naštěstí se našla ve vesnici trpělivá důchodkyně paní farářová, která se rozhodla, že se bude s Boží pomocí věnovat i ztraceným případům. Tak jsem se naučil hrát na piáno.

Po čase jsem se dostal jako student teologie do Prahy a začal jsem reálně uvažovat, že bych se třeba chtěl jednou i oženit. Tehdy mi ovšem došla hrůzná pravda, že na piáno moc děvčat neulovím, protože si ho nikam nemůžu vzít s sebou, abych při romantických večerech okouzloval dívčí srdce. Už jsem trochu hrál i na klasickou kytaru, což bylo mnohem slibnější, ale nebylo to pořád ono. Když jsem se ale jednoho dne připletl k jakémusi rockovému koncertu, byl jsem náhle neodvratně osvícen: „Naučím se hrát na elektrickou kytaru.“ A tak se stalo, že jsem se na stará kolena (v devatenácti) začal pomalu připravovat na svoji rockovou „kariéru“. Plán byl jasný: dva nebo tři roky každý den cvičit poctivě stupnice a pak založit kapelu. Sám se tomu dodnes divím, ale roku 1995 se opravdu našlo pár dalších šílenců, kteří se rozhodli, že se o břemeno slávy rockových hvězd podělí se mnou. Naštěstí se vyplnila slova některých kritiků, kteří nám od samého začátku dávali zhruba stejnou důvěru jako již dříve zmíněné soudružky učitelky z Rožnovské Lidušky, takže si dnes aspoň nemusíme naříkat, že by nás záda pod tíhou neúnosné slávy naší rockové kariéry příliš bolela.

Pokud bych měl napsat ještě pár věcí o sobě, pak nelze popřít, že největším vlivem formující můj život, byla a je moje křesťanská víra. Když jsem se jako dospívající rozhodl, že vezmu vztah s Bohem vážně a nechal se v šestnácti pokřtít, ovlivnilo to naprosto zásadně celý můj život. Záhy jsem se rozhodl, že své nadšení ze vztahu s Ježíšem musím předat celému světu. Proto jsem šel také v osmnácti do Prahy studovat teologii a o pár let později jsem se stal kazatelem Církve bratrské. A tak není divu, že když vznikal Prorock, stál jsem hodně o to, aby členové kapely sdíleli podobné nadšení z víry jako já, což se nakonec skutečně podařilo. Jak jste si asi všimli, tahle věc k Prorocku zkrátka neodmyslitelně patří a prosakuje do naší hudební tvorby. A světe div se, my se za to ani nestydíme. Proč taky, když podobný přístup k muzice mohou mít i kapely velkého formátu, jako je např. U2 nebo P.O.D.?

Jo, a pokud jde o ten účinek elektrických kytar na dívčí srdce, tak zbývá říct jen jediné. Funguje to! Už několik let jsem šťastně ženatý a dodnes nechápu, jak mohla tak atraktivní a inteligentní dívčina stát zrovna o mě. Ale mám se opravdu čemu divit? Vždyť letmý pohled na fotografii mého mladého dědečka s klarinetem v ruce kdysi uhranul i mě – zkrátka na té hudbě něco je, dokonce i když ji vyluzuje kus dřeva.

Marek

Uhádnete, který z těch valašských ogarů v pravo dole je Marek? Mimochodem, ten úplně vlevo je bývalý kytarista a zpěvák Proroku - Dan Šrámek.