prorock

M.Š. / T.K. (c) 1998
Do rána chvilka zbejvala, kapička vosku stékala, 
to svíčka tiše plakala a ty jsi taky plakala…
Nikdy ti nedal stovku růží, nenosil na trh svoji kůži. 
A další kaňka, zaplněná stránka, křivdy se píší černou tuší.
Jsme v divným propletenci my věční odsouzenci, 
srdce na hlavu těžko postavíš.
Do sebe schoulená objímáš kolena, třeseš se zimou, tý se nezbavíš.
Nikdy ti nedal stovku růží, nenosil na trh svoji kůži. 
A další kaňka, zaplněná stránka, křivdy se píší černou tuší.
Táhněte tažní ptáci, vám nejsme pro legraci,
 někdy se dva lidi prostě minou.
Do sebe schoulená objímáš kolena, třeseš se zimou, třeseš se zimou.
Až bude stát ve dveřích jak připomenutej hřích, nevyčítej mu, co ti dluží:
utrženou rolničku, nedopsanou básničku a sto zvadlejch růží.