Možná

Možná, že se ptám až moc, být – nebýt, rvát se nebo žít jen tak 
Možná je to celý právě naopak

Hluboká je noc jak černá řeka, život letí jako pták
Říkáš ‚netrap se tím, co přijde až pak‘

Nedává mi spát jak svět se mění, říkáš ‚jdeme světlu vstříc
Co když po nás takhle nezůstane nic

Jako ryba plout ve víru dění, nestarej se o moc víc
Znovu marně hledám, co ti na to říct

Slova zmatená, na lep chycená, z mraků ozvěna
Srdce kamenná, co to znamená, krčíš ramena

Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím

Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží 
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí

Vyčítáš, proč se drásat trním, příjemnější způsob znám   
Úzkou cestou vzhůru vždycky půjdeš sám
Někdy k ránu mívám podezření, že tvý rady dávno znám
Někdy mívám pocit, že jsem to já sám

Slova zmatená, na lep chycená, z mraků ozvěna
Srdce kamenná, co to znamená, krčíš ramena. 

Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí

Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím    
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím        
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí