Malá násobilka

Jedna plus jedna jsou dvě, však dvakrát nula je zase nula,
má mě ráda, nemá mě ráda, vznešenej mramor nebo sprostá žula,
zkus korálky počítadla navlíkat
cynická láska či cituplná mýlka, já nikdy neuměl moc počítat!

Malá, malá, násobilka, malá, malá násobilka,
malá, malá, násobilka, malá, malá, malá. 

Jedna plus jedna jsou dvě, však dvakrát nula je zase nula.
Budeme hrát mojevina-tvojevina, já neustoupil, ty jsi neuhnula.
Sudej a lichá zůstává.
Snad tisíc let trvá tahle chvilka, nerovnice smysl nedává.

Malá, malá, násobilka, malá, malá násobilka,
malá, malá, násobilka, malá, malá, malá. 

Násobilka, malá, malá, malá, násobilka, malá, malá, malá.

Jedna plus jedna jsou dvě, však dvakrát nula je zase nula.
Prej „dvě za cenu jednoho“, doba nám tak trochu devalvnula.
Černobílej svět nezná odstíny.
Vydělí hysterku, odečte snílka, kamenem nehází ten, kdo je bez viny.

Násobilka, malá, malá, malá, násobilka, malá, malá, malá.

Malá, malá, násobilka, malá, malá, násobilka.
Malá, malá, násobilka, malá, malá, násobilka.

Máš mě

Máš mě pořád za sebou, nejistá jsi v kolenou,
když se octneš za scénou a máš mě pořád za sebou.

Máš mě za sebou, máš mě za sebou.

Máš mě pořád za sebou, myšlenky jak svatý jdou,
chůzí klopopotavou, na orloji za sebou.

Máš mě za sebou, nejistá jsi v kolenou,
když se octneš za scénou a máš mě za sebou.

Máš mě pořád za sebou, zas tě vidím zmatenou,
když ve tmě i pod lucernou slyšíš kroky za sebou.

Máš mě za sebou, myšlenky jak svatý jdou,
chůzí klopopotavou. Máš mě za sebou.

Máš mě za sebou, zas tě vidím zmatenou,
ve tmě i pod lucernou. Máš mě za sebou.

Podzim

Krystaly tmy v přesýpacích hodinách stojí
a úzké plačky kapek se ulicí dlouhou táhnou.
Temná zrcadla o kráse nocí lžou,
když svatozáře lamp chodník rozvlní.

A můj stín je tu sám ... můj stín je tu sám,
můj stín je tu sám ...můj stín je tu sám.

Molekuly ticha chvějí vzduchem, líně krouží,    
až list na kost uschlý, v omamném víru zlomí
siluety smíchu tmavým koutem plujou,
buněčná stěna města lásku propustí

A můj stín je tu sám ... můj stín je tu sám,
můj stín je tu sám ... můj stín je tu sám.

Na iontovou nit blesk světla oken navlík, 
škrtá je z mozaiky svět, kterým černý déšt točí
chuť okrových domů místním kosmem sálá 
tep okapních rour Žižkov uspává

A můj stín je tu sám...

A můj stín je tu sám...

Krystal tmy v přesýpacích hodinách ukáp,
a úzké plačky kapek se ulicí dlouhou táhnou, táhnou...

Spirála

Jó, já jsem v klidu a svět nemá chybu.
Kdo to neví, to je looser amatér!
A ňákou vzpruhu, co by nám šla k duhu
Správnou kalbu naplánujem navečer!

Všichni se smějou – šťastných je jenom pár!
Všichni se smějou a spirála všedností se otvírá.

A moji milí zůstávaj nahodilí.
I když věřte, nejsem žádnej solitér!
Kdo z nich může pod povrch „hroší“ kůže.
Rád vás vidím, to bude supr podvečer!

Každej ti poradí – moudrých je jenom pár!  
Každej ti poradí a spirála všedností se otvírá.

Jak to bývá, o lásce se zpívá.  
Kdo je sám, no to je chudák „autsajdér“!
Kdo jí vážně zkusí, za chvíli se dusí. 
Dojde dech! Měl jsem to brát jen tak na večer!

Všichni se líbaj – lásku jich žije pár!
Všichni se líbaj a spirála všedností se otvírá.

Všichni se smějou – každej ti poradí, smějou.
Všichni se smějou, a spirála všedností se otvírá.
Všichni se líbaj – moudrých je jenom pár, líbaj.
Všichni se líbaj a spirála všedností se otvírá.

Možná

Možná, že se ptám až moc, být – nebýt, rvát se nebo žít jen tak 
Možná je to celý právě naopak

Hluboká je noc jak černá řeka, život letí jako pták
Říkáš ‚netrap se tím, co přijde až pak‘

Nedává mi spát jak svět se mění, říkáš ‚jdeme světlu vstříc
Co když po nás takhle nezůstane nic

Jako ryba plout ve víru dění, nestarej se o moc víc
Znovu marně hledám, co ti na to říct

Slova zmatená, na lep chycená, z mraků ozvěna
Srdce kamenná, co to znamená, krčíš ramena

Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím

Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží 
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí

Vyčítáš, proč se drásat trním, příjemnější způsob znám   
Úzkou cestou vzhůru vždycky půjdeš sám
Někdy k ránu mívám podezření, že tvý rady dávno znám
Někdy mívám pocit, že jsem to já sám

Slova zmatená, na lep chycená, z mraků ozvěna
Srdce kamenná, co to znamená, krčíš ramena. 

Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí

Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím    
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím        
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí

Dělám

Dělám, co můžu, abych dělal všechno, co se dělat má
Jenomže někdy se mi potom zdá, že už to nejsem já.

Dělám, co můžu, abych dělal všechno, co se dělat má
Jenomže někdy se mi potom zdá, že už to nejsem já
Někdy mě hlava nutí sedět, když mi srdce říká „vstaň!“
A někdy nevím jak mám vědět, někdy nevím kudy kam

Taky bych rád konečně pochopil, jak sobě poručit
Nemyslet na věci, co bolí, záda k světu otočit
Daleko, daleko od všeho, co mě trhá na kusy
Konečně opravdovou neskutečnou volnost zakusit

Kde mám vzít sílu, nádech výdech, pořád dokola
Nohy mám z jílu, v prsou díru, srdce z olova
Volám, neslyšíš, nevím jak už teda zavolat
A moji víru netopýrů hejno na okamžik přikryje (á....á)

Tak hledám ňákej návod na život, co měl by jen pár slov
Slova co slyším ze všech stran jen zvoní jako prázdnej kov
Ztracený v lese hesel, moře vět, ve víru banalit
Je čím dál těžší hledat odpověď, pak nebát se a jít

Kde mám vzít sílu, nádech výdech, pořád dokola  .... 

Kde mám vzít sílu, nádech výdech, pořád dokola  .... 

Tolik jmen, tolik tváří, mě denně obepíná
Že tvář mám jako z gumy, svý jméno zapomínám

Extasy

Dívka Extasy přichází, svým úsměvem tě potěší, na ústa vášnivě tě políbí, její dotyk všechno vyřeší. “Budem se milovat každej den a vzdycky zůstanu ti věrná, chci tě mít pro sebe jen, jsem milenka žárlivá.”

Extasy přichází, svým úsměvem tě potěší, na ústa vášnivě tě políbí, její dotyk všechno vyřeší. “Budeme tancovat celej den, nebudeš se nikdy cítit unaven. Víš, co ti dávám, vždyť chceš mě pořád víc, cítíš mou chuť, chápej, musíš si mě vzít.”

Musíš si mě vzít, budeme mít spolu syna - dáme mu jméno zvyk. Musíš si mě vzít, budeme mít spolu dceru - závislost.

Jak jsem se moh s touhle mrchou oženit, chce si mě jen kolem prstu otočit, ona se přede mnou do naha vysvleče, když se ji chci dotknout pokaždý uteče. Prý: „milý dej mi všechno a budeš mít klid, slibovals mi před svatbou všechno, co budu chtít. Víš, co ti dávám, vždyť chceš mě pořád víc, cítíš mou chuť, chápej, musíš si mě vzít.”

Ženci

J.Š/M.Š  2005

S jarem spolu oséváme zem,
teď vítr tančí zralým ječmenem,
letní bouřka kousek odtud hřmí,
žní nám začínaj dny poslední.

Brousí kosy,  bílí ženci   jdou,
táhneš s nima řadou jásavou,
brousí kosy, bílí ženci jdou,
já paběrkuju v dálce za tebou.

Hostina zní krajem do dáli,
sedí všichni, co se nastáli,
vína dřbány, hojný stůl, zpěv ztich,
loupu mandle, poslouchám tvůj smích.

Brousí kosy....

    Tanči dál, to jen splíny na mě jdou
    půjdu spát, sny mi nepožnou

Brousí kosy....  já paběrkuju v dálce
Brousí kosy, bílí ženci jdou...

Kapka

Kapka po stěně stéká, vyhladí oblázek
deštěm se nebe vzteká  pro těch pár otázek
duhovka oblohy těká, co nás tu čeká,     čeká

Stačí mi slovo, stačí mi jedna věta
stačí mi z nebe jen osminová nota 
stačí Tvůj smích příslibem

Stačí mi slovo, stačí mi jedna věta stačí když napovíš, kam si moje řeka   
za obzorem klopýtá.

Ruce hodinek bloudí přes pustý ciferník
sněhem mi nebe splácí poslední otazník
snad za otázku drzou  džbán přetek jednou slzou

Stačí mi slovo, stačí mi jedna věta, stačí mi z nebe jen osminová nota
stačí tvůj smích příslibem.  
Stačí mi slovo, stačí mi jedna věta, stačí, když napovíš, kam si moje řeka
za obzorem klopýtá.

Slyším ticho života  svého jen ticho dal‘s  mi
čekám v tichu  na Jediného, v tichu jsi Ty.

Stačí mi slovo, stačí mi jedna věta ...

Slyším ticho  života  svého jen ticho dal‘s  mi ....

Koutek

Světla zář, v obzoru trhlina,
oheň plá, přichází hodina

Polnic zní tón, andělů baryton.
Pára stoupá, ráno jen pára stoupá z lesů

Město zřím z bílého kamení.
V bráně muž otvírá pocestným.

Pára stoupá (a zmizí), ráno pára stoupá z lesů.
Ty k ní se přidáš (jsi pára), zbydu já, pár zpřetrhaných snů.

Jen koutkem oka,
jen koutkem oka, jen jako v zrcadle, jak v hádance
Jen koutkem oka, zahlíd jsem, co chystáš,  
jen koutkem oka, zahlíd jsem cos pro nás všechno připravil.        
Na stéblech trávy, na stéblech trávy,  zůstal zlatý odlesk darovaných chvil, 
jen koutkem oka...

Pára stoupá (a zmizí), ráno pára stoupá z lesů ...
Pára stoupá (a zmizí)    /    Jen koutkem oka ...