Možná
Možná, že se ptám až moc, být – nebýt, rvát se nebo žít jen tak
Možná je to celý právě naopak
Hluboká je noc jak černá řeka, život letí jako pták
Říkáš ‚netrap se tím, co přijde až pak‘
Nedává mi spát jak svět se mění, říkáš ‚jdeme světlu vstříc
Co když po nás takhle nezůstane nic
Jako ryba plout ve víru dění, nestarej se o moc víc
Znovu marně hledám, co ti na to říct
Slova zmatená, na lep chycená, z mraků ozvěna
Srdce kamenná, co to znamená, krčíš ramena
Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí
Vyčítáš, proč se drásat trním, příjemnější způsob znám
Úzkou cestou vzhůru vždycky půjdeš sám
Někdy k ránu mívám podezření, že tvý rady dávno znám
Někdy mívám pocit, že jsem to já sám
Slova zmatená, na lep chycená, z mraků ozvěna
Srdce kamenná, co to znamená, krčíš ramena.
Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí
Promiň teď nemůžu se smát, cítím, že v zrcadle ti mizím
Stíny pouhý, stovky dlouhejch cest před sebou vidím
Budeme spolu šachy hrát, labyrint polí střelci kříží
Na stůl padaj těla malejch černobílejch lidí