Labyrinth

M.Š. / T. K., J.A.K  (c) 1996
    Poutníku, ty co kráčíš po života pěšinách, těch cestách
necestách, ve světle i v tmách. Udělal sis vlastní názor, vše jsi dobře
posoudil, jenže jsi zabloudil, před propast zabloudil. Už jsi fakt uvěřil,
že sám všechno rozeznáš? Přesto pravdu nepoznáš, když tyhle brejle na nose
máš.
    "Rozšlápni svoje brejle, vyrvi se z opratí, dřív
než labyrint světa zcela tě zachvátí. Rozšlápni svoje brejle a práskni
do koní. Hledej pravdu dřív než mámení tě dohoní."
    Mají skla z domněnek a obruby ze zvyku, na nos pár
bulíků pověsí ti poutníku. Blízké je v nich vzdálené a nízké se zdá vznešené,
bílé je černé a převrácené věrné. Mají ještě jednu vlastnost - jen se skrz
ně podíváš - i když to nevnímáš, hned na krku oprátku máš.
    "Rozšlápni svoje brejle, vyrvi se z opratí, dřív
než labyrint světa zcela tě zachvátí. Rozšlápni svoje brejle a práskni
do koní. Hledej pravdu dřív než mámení tě dohoní...
    Navrať se, odkud jsi vyšel - do domu srdce svého. 
Navrať se, odkud jsi vyšel.  Navrať se, odkud jsi vyšel, navrať se
do domu srdce svého. - A zavři sobě dvéře."

Delfín

M.Š. / T.K. (c) 1997
     Delfín Váňa, blbá ryba, vesele se na svět dívá.
Pije vodu, žije zdravě, všechny trable zvládne hravě. Delfín Váňa, blbá
ryba! Delfín Váňa, blbá ryba!
     Delfín Váňa, blbá ryba, svoji milou dlouze
líbá. Nosí domů slušný prachy a hraje si s delfíňaty. Delfín Váňa, blbá
ryba! Delfín Váňa, blbá ryba!
     A já to nezvládám, já se v tom nevyznám a já
už nevnímám, co se to děje. A já to nestíhám, s větrem se potýkám a ten
blbej delfín se mi pořád směje. Jej!
     Delfín Váňa, blbá ryba, duchaplné písně zpívá,
a já člověk s velkým mozkem směju se tu dementnostem.
     Jmenuji se Tomáš Kučera.

R.A.P.

M.Š. (c) 1995
     Brzy vstát a otevřít oči. Umlčet budík a rozehnat
můry. V uších to zní a hlava se točí - s chutí se pustit do ranní kůry.
Nahodit smoking a natáhnout kšandy, urovnat kravatu a zapnout si zip -
teď není čas na žádný srandy, svačinu do práce a zamknout byt.
     "Chyť svůj čas, ať čas nechytí tebe, nenech
se vláčet napětím doby. Na co se máš honit, svět není nebe - rychle se
žene dál a rychle kope hroby."
     Utíkat na vlak a vychutnat startku, přijít
včas do práce a začít makat, spočítat účty, vyplnit Sportku, dělat zas
přesčas - tak přestat se flákat! Vrátit se domů a přečíst noviny. Zapnout
si telku a čumět na film. Natáhnout na ráno budík i hodiny, pak usnout
ve vaně úplně hin.
     "Chyť svůj čas, ať čas nechytí tebe, nenech
se vláčet napětím doby. Na co se máš honit, svět není nebe - rychle se
žene dál a rychle kope hroby... Honem, honem, honem -- než bude po něm. Honem,
honem, honem -- chyť svůj čas."

Pokušení

M.Š. (c) 1996
     Pohledem mě vábíš, máš na rtech sladkej úsměv.
Díváš se mi do očí a chceš si se mnou hrát. Celým tělem svádíš, čekáš další
úspěch - až to se mnou zatočí, ztratím sílu se s tím rvát. Zdá se, že máš
vždycky to, co chceš. Marně doufáš, že mě dostaneš!
     "Běž, seš jak pelyněk sladká, jako zmije hladká,
jak zatmění jasná, jako peklo krásná!"
     Tváříš se, že budu tvou jedinou obětí a bez
kapky studu mám tvou výzvu vážně brát. Jenže když naletím já, stovky jinejch
naletí. Jak si se mnou můžeš takhle bez ostychu hrát? Zdá se, že máš vždycky
to, co chceš. Marně doufáš, že mě dostaneš!
     "Běž, seš jak pelyněk sladká, jako zmije hladká,
jak zatmění jasná, jako peklo krásná!"
     Pohledem mě vábíš, máš na rtech sladkej úsměv.
Díváš se mi do očí a chceš si se mnou hrát. Celým tělem svádíš, čekáš další
úspěch, jenže já se nevzdám a budu se s tím rvát!
     "Běž, seš jak pelyněk sladká, jako zmije hladká,
jak zatmění jasná, jako peklo krásná! Půvabná jak růže, skrytá hadí kůže!
Láska nevděčná, propast nekonečnááá..."

Loučení

M.Š. (c) 1996
     Loučení je těžkej kámen, co padá, padá, až
někam na dno duše. Snad tu chvíli oba zvládnem. A možná se zas budem smát...
Loučení je těžkej kámen,a bolí, bolí, až někde dole v srdci: "Měj se pěkně!",
a pak ámen. Budu tě mít pořád rád.
     To zvládnem, věř mi to zvládnem a naši bolest
odnese čas. To zvládnem, věř mi to zvládnem a nový slunce rozptýlí mráz.
     Jednou přijde krásný ráno, co proniká, proniká,
až někam na dno duše. Setkání nebývá málo, a pak se zas budem smát. Jednou
přijde krásný ráno, co září, září, až někde dole v srdci - loučení nám
za to stálo, budu tě mít pořád rád.
     To zvládnem, věř mi to zvládnem a naši bolest
odnese čas. To zvládnem, věř mi to zvládnem a nový slunce rozptýlí mráz.

Kain

M.Š. / T.K. (c) 1997
     "Bojím se, když zapírám svou pýchu. Stydím
se -- "Adam" po prvním hříchu."
     Z Kainova zahanbení tajnej vzdor vzešel, ostrej
kámen  do dlaně se tak krásně vešel... "Už je to tady, zrodil se děs!
Kain zabil bráchu, krev volá do nebes."  Strašná je první smrt. Po
ní už každá. Žeň smrti začala: "Stala se vražda!!!"
     "Hloupej Kaine, vždyť přece slušný lidi neřvou
a nevražděj, tiše se nenávidí. Dnes každej umí zdvořile se smát, jenže
láska, odpuštění -- no, vo tom si nech zdát." - "Už je to tady, zrodil se
děs! Kain zabil bráchu, krev volá do nebes." Strašná je první smrt. Po
ní už každá. Žeň smrti začala: "Stala se vražda!!!"
     Jak můžeš tvrdit: "Boha není! Jinak by nedopustil
tolik zlýho. Násilí, války, utrpení..."  Stačí když říkáš: "Cožpak já
jsem strážcem bratra svýho?"
     Jazyk je zbraň a v pohledech zabíjení, když
nad tvým hněvem slunce zapadlo. "Asi budu taky z Kainova pokolení. Nahlas
to nepřiznám -- Dál hraju divadlo!"
     "Už je to tady" -- přečtu si noviny. "KAIN
ZABIL BRATRA" v rubrice Zločiny. Že touhle neláskou svý děti kojím. Do
srdce vstoupil hřích. "Toho se bojím!!!"

Dort

M.Š. / T.K. (c) 1996
    Vysoko nad město před smutkem utíkám, nějakej smysl
svýho pachtění hledám. Mrazivej vítr mě žene ostruhama. To bych rád věděl,
jestli jsi taky tak sama.
    Stovky oken a lamp svítí tam v údolí. Stovky hvězd
na obloze v očích mě zabolí. Ten chytrej pán z knížky by mě málem splet,
ale já už vidím, co je zač tenhleten svět!
    - Narozeninovej dort se svíčkama... Nic víc, nic míň!
    Dvě věci na světě za něco stojí, jediný projevy života.
Dvě rány, co se nezahojí - jen zrození a umírání.
    Holka ty jsi věčně tak nespokojená. Neklidná, nešťastná,
neukojená. A vzduch je plnej nedokončenejch vět: "Co ti může dát tenhleten
svět?"
    A jednou navečer, až se bude stmívat, vyjdem si
na Petřín a budem se dívat, jak svítí město, co nám u nohou leží. A potom
poznáš sama, vo co tu běží!
    -Polorozpadlej hřbitov o dušičkách... Nic víc, nic
míň!
    -Narozeninovej dort o dušičkách, polorozpadlej hřbitov
se svíčkama...
    Dvě věci na světě za něco stojí, jediný projevy života,
dvě rány, co se nezahojí - jen zrození a umírání. - Jen zrození a umírání
a znovuzrození!

Strach

M.Š. / T.K., Dáša Taschnerová (c) 1996
    Další den probouzí mě chlad. Chce se mi strašně,
strašně spát. Kam dohlídnu, je jenom temnota. Ráno či večer, ráno či večer?
Den mýho života...
    "Čím víc se bojíš, tím větší důvod ke strachu máš!!!"
    Pominulo kouzlo noci, má nálada není v mé moci. Mám
strach z nicoty a to mě drtí, když je mi narození jenom odročením rozsudku
smrti...
    "Čím víc se bojíš, tím větší důvod ke strachu máš!!!"
    "Mám strach, že utrpení je jenom utrpení, bez důvodu
a vyřešení. Že utrpení je jenom utrpení, bez důvodu a vyřešení."
    Ten pocit tě někdy pohltí - máš strach, když mluvíš
o smrti. Však mnohem větší strach máš z života . Je to marná štvanice,
konečná stanice je zase prázdnota!
    "Přece tu musí někde být ten, kdo svět roztočil,
a zas ho zastaví. Ať mi řekne, jak mám žít, už mě to tu takhle vůbec nebaví!
Musí nad námi být ten, kdo to jednou zase všechno zastaví. Bože řekni,
jak mám žít - už mě to tu takhle nebaví..."

Most

T.K., M.Š. / T.K. (c) 1996
    V Praze je most, kam občas lidi choděj na čtyři sekundy
se proletět. Vstříc střechám, oknům, dlažbě dolů se řítí, zahodit život,
kterej není k žití.
    Nahoře je zábradlí a vysokej plot. Jak bránu vězení
hlídá to tam ostnatej drát. A na tom místě, co se fakt nejlíp lítá, napsal
někdo sprejem: "Ježíš tě má rád!"
     No to mě rozesmálo, kdo píše tyhle věci? Zas
někdo mě prej miluje a mám to vážně brát. Tolik lidí už mi to tvrdilo a
byly to jen kecy - chci přelízt plot a zapomenout, že Ježíš mě má rád...
    Jenže - na druhou stranu mostu došel jsem a chodím
dál, už napořád. Mám brouka v hlavě a furt, furt něco hledám - chtěl bych
si zas někde přečíst: "Ježíš tě má rád!" Potřeboval bych zas najít nápis:
"Ježíš tě má rád!"

Jazzík

jen instrumentálka…

Tichý hlas

M.Š. (c) 1996
     Nauč mě slyšet tichý hlas, ať vím, že nejsem
sám. Nauč mě slyšet zas a zas, ať na mysli neklesám. Nauč mě vidět tvoji
svatou tvář, tvé oči plné lásky, nauč mě přijímat tvou věčnou zář a nedělat
ti vrásky. Rád bych rozuměl všemu, co tvůj úsměv skrývá, ve tvých očích
směl přečíst, co tam pro mě bývá... Cítit tvou lásku a do tvých dlaní vložit
ruce, slyšet jak z pásku, že tvoje srdce pro mě tluče.
     Tvůj hlas toužím znát.
     Tvůj hlas, co jak vánek srdcem zavlní, když
přicházíš a všechno tvůj dech naplní. Jindy jako hrom tvá slova mocně udeří
a svědčí všem, co ve tvou lásku nevěří.
     Nepřestávej a mluv dál, ať na věky slyším
slova spásy. Za co by ten život stál, kdybych neznal hloubku Boží krásy...
Nejsem sám, jsi můj Pán, vždy ti rád naslouchám.
     Bez tebe nemám touhu žít a nemám chuť se smát.
Bez tebe marně toužím mít a nemá mi kdo dát. Kdybych tě nikdy předtím nepotkal
a nepoznal tě zblízka, nikdy bych sám před sebou nepřiznal, že se mi trochu
stýská. Kdybych získal svět, ale někde ztratil duši, zač ji koupím zpět?
Je dražší než Mars s Venuší... Zavírám oči a toužím s tebou zůstat stále,
svět se dál točí a život končí ve finále.
     Tvůj hlas nebem zní.