prorock

Dělám, co můžu, abych dělal všechno, co se dělat má
Jenomže někdy se mi potom zdá, že už to nejsem já.

Dělám, co můžu, abych dělal všechno, co se dělat má
Jenomže někdy se mi potom zdá, že už to nejsem já
Někdy mě hlava nutí sedět, když mi srdce říká „vstaň!“
A někdy nevím jak mám vědět, někdy nevím kudy kam

Taky bych rád konečně pochopil, jak sobě poručit
Nemyslet na věci, co bolí, záda k světu otočit
Daleko, daleko od všeho, co mě trhá na kusy
Konečně opravdovou neskutečnou volnost zakusit

Kde mám vzít sílu, nádech výdech, pořád dokola
Nohy mám z jílu, v prsou díru, srdce z olova
Volám, neslyšíš, nevím jak už teda zavolat
A moji víru netopýrů hejno na okamžik přikryje (á....á)

Tak hledám ňákej návod na život, co měl by jen pár slov
Slova co slyším ze všech stran jen zvoní jako prázdnej kov
Ztracený v lese hesel, moře vět, ve víru banalit
Je čím dál těžší hledat odpověď, pak nebát se a jít

Kde mám vzít sílu, nádech výdech, pořád dokola  .... 

Kde mám vzít sílu, nádech výdech, pořád dokola  .... 

Tolik jmen, tolik tváří, mě denně obepíná
Že tvář mám jako z gumy, svý jméno zapomínám